Rozhovor s dobrovolnicí nadačního programu Lucií Hyblerovou

Na státní vyznamenání ji nominoval student, se kterým se potkala na Dni pro školu

28. října vyznamenal prezident Petr Pavel 56 českých osobností. Mezi nimi také Lucii Hyblerovou, dobrovolnici našeho programu Den pro školu, a především zakladatelku sociální platformy Breakfaststory, která prostřednictvím cateringových služeb a sociálního e-shopu pomáhá seniorům, hendikepovaným a znevýhodněným lidem. Sama Lucie Hyblerová říká, že chce lidem dávat především důstojnost. Svoje myšlenky přenesla prostřednictvím programu Dne pro školu i do jedné ze tříd Karlínské obchodní akademie. A právě tam se setkala se studentem Danielem Krauzem. Jak moc osudové tohle setkání bylo? 

Lucie, vybavujete si něco z toho dne?

Ano, na ten den si dobře vzpomínám, protože to zkrátka nebyl můj den. Neměla jsem správnou energii, nějak se mi nic nedařilo, takže jsem si vůbec nebyla jistá, jestli studentům vůbec něco předám. V Danielově třídě byla velká převaha děvčat a já si zpětně uvědomuji, že Daniel byl spíš jen tichým pozorovatelem.

O čem jste na setkání ve škole mluvila?

Lucie: V rámci Dne pro školu jsem hovořila o tom, že naše platforma podporuje a sdružuje sociální a chráněné podniky a lidi s hendikepem, které se snažíme dostat na pracovní trh. Na to pak navazuje řada dalších sociálních aktivit, které děláme zcela bez podpory státu. Vždycky zmiňuji i životní osudy konkrétních lidí, kterým pomáháme.

Danieli, jak jste Lucii a její povídání vnímal vy?

Daniel: Vzpomínám si na velmi nemocnou paní, které Lucie a její tým dovezl vánočku. Tam se to nějak zlomilo a já jsem celou tu přednášku a Lucii začal vnímat úplně jinak. Vlastně teprve v tom okamžiku jsem začal pořádně poslouchat.

Lucie: To jsem asi vyprávěla o paní Věře, která žije na ubytovně v Bohnicích, bojuje s rakovinou a v 75 letech dostala svoje první klíče od bytu. Snažíme se tedy nejen pomáhat, ale i dělat těmhle lidem radost pro jiné běžnými věcmi. Tady třeba vánočkou. Každý osud je důležitý a já se snažím vždycky předat nebo zprostředkovat studentům, ale i dětem nebo dospělým, tu životní cestu za ním. Snažím se mazat stigmata, která se pojí s lidmi, kterým se snažíme pomáhat.

Když jste Danieli zmiňoval, že při vyprávění o paní Věře jste začal opravdu poslouchat, připadá vám, že právě sdílení zkušeností, životních osudů a cest prostřednictvím konkrétních lidí je to, co na vás a vaše spolužáky obecně funguje nejvíc?

Daniel: Určitě, ty životní osudy byly strašně silné a po emocionální stránce bylo Lucčino vyprávění velmi působivé. Už jen to, že jsme tam seděli a poslouchali, znamenalo, že jsme silně pociťovali obrovskou podporu, které se všem těm lidem od Lucie dostává. Měl jsem vlastně zpočátku i trošku smíšené pocity. Celý Luciin projekt se mi od začátku moc líbil, charita, podpora seniorům nebo sociálně slabým mi nikdy nebyla vzdálená, ale bál jsem se, že to povídání budou jen prázdné fráze. Tak to ale vůbec nebylo, díky konkrétním životním osudům, skrze emoce, přitáhlo Luciino vypravování moji pozornost, už tam zkrátka byly hmatatelné výsledky. Když slyšíte, že se pomohlo deseti seniorům, jsou to jen čísla, ale když si vyslechnete příběhy pěti z nich, dostává všechno úplně jiný rozměr i hodnotu.

Jak celá ta přednáška rezonovala vaší třídou?

Daniel: Dnů pro školu jsme měli celou řadu, ale na Lucii doteď vzpomínáme, byla totiž úplně jiná, výjimečná.

A asi i proto tohle vaše setkání tak trochu vedlo až na Hrad, k Medaili Za zásluhy, kterou Lucie z rukou prezidenta obdržela letos 28. října. Danieli, jak vás napadlo nominovat ji na státní vyznamenání?

Daniel: Když jsme měli zhodnotit Den pro školu, na kterém vystoupila Lucie Hyblerová, napsat, co se nám líbilo, co ne, co nám setkání přineslo, tak úplně dole na formuláři byla poznámka. Nemuseli jsme ji povinně vyplnit a asi taky většinou zůstala prázdná. Já sám jsem nevěděl, co tam napsat, tak jsem si jen udělal odrážku a napsal – návrh na státní vyznamenání. Později jsem ale opravdu kontaktoval Hrad, jak můžu podat nominaci. Poslal jsem ji pak až úplně na poslední chvíli a přímo na Hrad. Celou dobu jsem se ale bál, že nedojde, tak jsem ji pro jistotu ještě posílal e-mailem. Až do okamžiku vyhlášení jsem ale netušil, že Lucie Hyblerová bude vyznamenaná.

Lucie, vybavujte si okamžik, kdy jste se dozvěděla, že vám bude udělena Medaile Za zásluhy?

Lucie: Pamatuji si to velice přesně. Bylo to v září a jela jsem se svojí velmi blízkou kamarádkou v autě. Zničehonic mi volalo úplně neznámé číslo a ozval se hlas ředitele protokolu kanceláře prezidenta. Nejdřív jsem si myslela, že je to legrace a nebrala to vážně. V jednu chvíli jsem státní vyznamenání i málem odmítla. Později mi ale přišel oficiální dopis a pak už to probíhalo trošku jako Ježíšek – každé dva týdny jsem našla ve schránce obálku s detaily. Samozřejmě jsem ale netušila a nespojovala si medaili s Dnem pro školu a Danielem. Až mnohem později jsem se dozvěděla, že mě mezi jinými nominoval i on.

Když se vám ta informace postupně rozležela, co se vám honilo hlavou při pomyšlení na to, že vás pan prezident chce za vaši práci vyznamenat?

Lucie: Já už jsem při tom telefonátu řekla, že takové věci se v mém vesmíru nedějí. Vždycky jsem spíše stála stranou, nikdy jsem nebyla žádný trendsetter.

28. října jste si šla převzít vyznamenání a Daniel tam byl. Vůbec ale netušil, že jeho nominace přispěje k tomu, že medaili opravdu dostanete a že vaše setkání ve škole bude mít takovouto dohru.

Daniel: Nebyl jsem mezi pozvanými, ale dostal jsem se na předávání jako fotograf. Pořád jsem taky myslel na to, že jsem nominaci poslal, a i když jsem se snažil předem zjistit, kdo by mohl vyznamenání získat, nepovedlo se to. Takže když začali vyjmenovávat a oceňovat těch asi 56 osobností protékaly mi hlavou různé lidské příběhy, slova, jména a najednou uprostřed toho všeho jsem zaslechl jméno, které jsem někdy v dubnu napsal na papír a odeslal. V tu chvíli jsem nevěřil, co moje uši přijímají.

A vzápětí následovalo vaše druhé společné setkání.

Daniel: Vůbec jsem netušil, co se bude dál dít, jen matně jsem věděl, že se všichni budou přesouvat do Španělského sálu a najednou se novináři a fotografové nahrnuli k pódiu a nastal zmatek. A v něm jsem na schodech uviděl Lucii Hyblerovou. Tak jsem se k ní dostal, odchytil ji a pogratuloval jí.

Lucie, co vy na to?

Lucie: Daniel za mnou přišel a povídá: „Paní Hyblerová, paní Hyblerová, já jsem napsal prezidentovi, že jestli někdo, tak vy!" A já byla v šoku. Vůbec jsem netušila, jen jsem si říkala: „Co je to za milého kluka? Kam ho zařadit? Co se to děje?“ Pak se zmínil o tom, že jsem byla u nich ve škole a tam mi to sepnulo. Přesně jsem si vzpomněla, že jsem u nich byla v ten den, kdy jsem se necítila a říkala si, že to nebude dobré. A vidíte, i ze dnů, kdy se úplně necítíte a myslíte si, že nejste dobří, se může něco vykřesat. Velmi mě to dojalo a potěšilo. Nejen ta medaile, ale i to, že moje vystoupení ve škole v někom něco zanechalo. I díky Danielovi ten večer překonal všechny moje představy.

Lucie, máte státní vyznamenání, co ve vás ta myšlenka vyvolává? 

Lucie: Není to jednoduché a trošku mě i v souvislosti s tou medailí děsí nastavení naší společnosti. Už čtyři roky chodím jednat na různé úřady, kde na mě koukají jako na tu paní z chráněných dílen, která ještě navíc sídlí kdesi v suterénu. A teď, když tam přijdu, tak všechno najednou jde. Znamená to, že díky té medaili se změnil pohled lidí na mě? Jejich přístup ke mně, k tomu, co děláme? A znamená to, že stejně jako medaile fungují třeba peníze? Jestli ano, tak je mi z české společnosti trochu šoufl. Procházím teď takovým přijetím toho pocitu, že mám státní vyznamenání, ale že moje práce zůstává přece stejná, na mém přístupu se nic nemění.

Plánujete dál vyprávět svůj příběh i třeba skrze Den pro školu?

Lucie: Ať už Den pro školu, nebo moje setkávání a besedy s dětmi na prvním stupni, se seniory, určitě budu pokračovat. Strašně ráda bych, aby ta medaile přinesla radost i jiným – třeba jen tím, že se s ní vyfotíme s našimi zástupci chráněných dílen a sociálních podniků, protože ti všichni za ní jsou.

Lucie, Danieli, spojil vás společný zážitek, na který se nezapomíná, zůstanete spolu v kontaktu?

Daniel: To bude asi záležet hlavně na Lucii, určitě je velice vytížená. Budu ale moc rád, když mi zavolala kvůli rozhovoru pro vaši Nadaci, byl jsem opravdu šťastný.

Lucie: Já velice ráda podporuji mladé angažované, ale i staré angažované lidi, kterým není jedno, co se děje kolem nás, takže mě teď napadá možnost stáže u nás. Ale co je zásadní, že osobně na Daniela nikdy nezapomenu.