Příběh dobrovolnice Lucie Hrodějové: Díky Dni pro školu má novou práci
25. 11. 2025
Cukrářka Lucie Hrodějová byla ještě nedávno jednou z nejvyhledávanějších dobrovolnic našeho nadačního programu Den pro školu. Vždy milovala pečení a chtěla být cukrářkou, ale její cesta k vysněné profesi nebyla vůbec přímá a jednoduchá. I o tom ale život je a také o tom Lucie vyprávěla dětem jako dobrovolnice.
Vzpomenete si, proč jste se do programu Den pro školu zapojila?
Když jsem se z internetu o tomto programu dozvěděla, hned mě zaujal. Zdálo se mi to jako velmi zajímavý nápad, a hlavně jsem okamžitě cítila, že tohle je snadný způsob, jak někde pomoci. Vzhledem k mým mnohaletým zkušenostem s prací s dětmi různého věku na nejrůznějších akcích jsem se vůbec nebála to zkusit. Vlastně jsem se do toho vrhla poměrně rychle. Jsem přesvědčená, že dělat cokoli pro děti je investicí do budoucna. I kdyby to mělo pomoci nebo nasměrovat jen jedno dítě, není to zmařený čas, ale právě naopak.
Dokázala byste si vzpomenout na nějaký silný zážitek ze Dne pro školu?
Třeba když jsem strávila den s mentálně postiženými teenagery v Karviné. Ty děti byly tak nadšené, pracovaly na svých muffinkách a cukrových ozdobách s velkou radostí, byly spokojené s výsledkem a byly na své dortíky pyšné. A já jsem si celou dobu, a ještě dlouho potom říkala, jak moc těžký život mají jejich rodiče, kolik toho zvládají a jak se asi drží psychicky, aby pro své děti udělali maximum. I tímhle jsem se díky projektu Den pro školu obohatila já. Pro mě bylo každé, opravdu doslova každé, setkání v rámci projektu Den pro školu velkým obohacením. Tam jsem viděla a poznala, že děti vůbec nejsou tak povrchní, nemožné a bez zájmu, jak se dnes často říká. Jen je potřeba jim něco dát, něco ukázat, co vzbudí jejich zájem.
Kdybyste měla dát jiným dobrovolníkům nebo těm, kteří třeba teprve zvažují, že by se jimi stali, jeden tip, jak zaujmout děti – co by to bylo?
Na jedné škole učitelé pořádali velkolepou akci Den práce. Pozvali tam mnoho dobrovolníků ze Dne pro školu, každý měl k dispozici jednu učebnu a do té přicházely postupně celé třídy, aby se seznámily s konkrétní profesí. Viděla jsem tam třeba fotografa, tanečníky, cvičitelku slepeckých a pomocných psů, také finanční poradkyni. Prostě nejrůznější profese. A co bylo to, co nás dobrovolníky spojovalo? Bylo to nadšení pro svůj obor. To, že nás to baví. A jsem si jistá, že tím nejlépe děti zaujmete. Tím, že vidí, že vás to baví, že pro vás je to zajímavé, že vás to naplňuje. Že jim chcete ukázat právě ty stránky profese, pro které ji děláte. Tedy to, co na ní milujete.
Odmalička jste chtěla být cukrářkou. Proč jste se nevydala touto cestou hned po základní škole?
Ano, být cukrářkou byl můj dětský sen asi od osmi let. Rodiče mě v tom podporovali, s maminkou jsem doma pekla, později mě jednodušší věci už nechala dělat samotnou. Potom rodiče přišli v sedmé třídě na schůzku s poradkyní pro další vzdělávání a tam se dozvěděli, že základní škola mi nedá doporučení na učební obor, protože se velmi dobře učím a nemám žádný zdravotní hendikep. Není tudíž důvod, abych nešla na střední školu s maturitou. Dnes se to může zdát nepochopitelné, ale tak to prostě tehdy bylo. Nevěděla jsem vůbec, co bych jiného mohla dělat. Nakonec jsem vystudovala gymnázium, obor se speciálním zaměřením na chemii. Později jsem dělala různé profese a cukrařina byla dlouhé roky jen mým koníčkem, který jsem ovšem nezanedbávala. Pekla jsem pro rodinu, přátele a kolegy a také chodila na různé kurzy a učila se nové trendy v oboru.
Máte za sebou také životní období, kdy jste se musela poprat s náročnou diagnózou, netušila jste, jak vše dopadne a co s vámi bude. Co jste si z něj odnesla?
Ve svém životě jsem takových zlých a velmi vážných momentů zažila několik. U mě to poslední velmi vážné podezření na opravdu velký zdravotní problém vedlo k tomu, že jsem byla nucena jednak ukončit svou aktivní účast v projektu Den pro školu a jednak jsem posléze i ukončila přechozí náročnou pracovní kariéru cukrářského technologa. Naštěstí se u mě vážná diagnóza nepotvrdila, ale trvalo to několik měsíců, a to psychice nic dobrého nepřidá. Paradoxně jsem díky projektu Den pro školu získala velice rychle novou práci. Nabídla mi ji jedna ze škol, kterou jsem v rámci projektu Den pro školu navštívila. Střední hotelová škola v Teplicích, se kterou jsem díky vašemu projektu začala po svojí přednášce víc spolupracovat a zorganizovala a vedla jsem pro cukrářské učně celodenní školení o čokoládě. Takže i takovéto příběhy se mohou odehrát díky Dni pro školu.
Jaký je v dnešní době zájem o povolání cukráře/cukrářky a dá se už na škole poznat, že jde o opravdový talent?
Moc mě bolí, když to musím říct, ale skutečný zájem o obor cukráře má jen mizivé procentu těch, kteří se na něj přihlašují. Bohužel se s tím setkávám často: „Já jsem chtěla jít na kadeřnici, ale bylo tam plno. Tak jsem šla na cukrářku, ale dělat to pak nebudu.“ Podobných vysvětlení jsem už slyšela mnoho. Spousta těch dětí si ani neumí představit, co ten obor obnáší. Mnohé si myslí, že když vidí doma péct maminku nebo babičku, tak to zvládnou taky. Jenže obor cukrář není jednodušší než jiné. Pokud ho chce někdo dělat pořádně, skutečně profesionálně, tak se toho musí moc naučit a moc si odpracovat. A někteří již po prvním ročníku odcházejí jinam, protože pro ně je cukrařina moc velká dřina. Na druhé straně jsou samozřejmě i tací, kteří opravdu chtějí být cukrářem, a i když se jejich dětské naivní představy setkají s drsnou realitou, rozhodnou se to nevzdat. To je potom velká radost s nimi pracovat. A později je i vidět v oboru, kde už něco dokázali a stále je to baví. Díky takovým neztrácím naději, že české cukrářské řemeslo neskončí.
Na co se vás děti při přednáškách nejčastěji ptají a objevil se někdy nějaký dotaz, který by vás zaskočil?
Nikdy jsem se nebála otázek dětí. Děti nejsou zlé, jsou bezprostřední a mohou se zeptat i na věci, které nám dospělým třeba připadají naprosto jasné. Nemůžu říct, že by mě něco překvapilo. Většinou jsem dostávala dotazy na to, kde všude jsem byla v cukrárnách, v jakých zemích či městech. Nebo, zda se znám s nějakou cukrářskou hvězdou, většinou nějakou, kterou znají z televize. Nebo třeba jestli mi někdy nějaký dort upadl. 😊
Blíží se vánoční čas, jaké je vaše nejoblíbenější vánoční cukroví a dáte nám na ně recept? 😊
Vánoční čas si ráda užívám v klidu a pokoji. Dříve, dokud byly moje děti malé, pekla jsem každoročně 22 druhů cukroví, mnoho také na objednávku. Cukroví peču už velmi málo, protože jsme doma jen dva a ani jeden o cukroví moc nestojíme. Máme v oblibě jiné vánoční dobroty, hlavně ty slané. Ale podělím se s vámi o jeden, ještě z dob, kdy jsem pekla hodně, dokonce je bezlepkový. 😊
Recept na skořicové hvězdičky
Potřebujeme: 400 g jemné mandlové mouky, 3 bílky, 300 g cukru krupice, strouhaná kůra z půlky citronu, 1 lžička citronové šťávy, 1 lžíce mleté skořice.
Bílky ušleháme do úplně pevné tuhé hmoty, kterou lze krájet. Postupně přisypáváme cukr a šleháme asi 10 minut, aby se cukr úplně rozpustil. Nakonec přilijeme citronovou šťávu. Z hotového sněhu odebereme 4 lžíce do misky zvlášť a přikryjeme, aby neosychal a dáme do lednice. Mandlovou mouku, citronovou kůru a skořici přisypeme do kotle se sněhem a opatrně vmícháme do sněhu až vznikne husté těsto, které rozválíme na sílu cca půl centimetru ideálně na pečicím papíru. Pokud by bylo těsto řídké přidáme ještě mandlovou mouku. Při válení si pomůžeme moučkovým cukrem, aby se těsto nelepilo na váleček. Vykrajujeme hvězdičky. Hvězdičky dáváme na plech s pečicím papírem. Troubu dáme předehřát na 180 stupňů. Hvězdičky na plechu před pečením potřeme bílkovou polevou, kterou jsme si schovali do lednice. I s polevou pečeme asi 12 minut. Měly by zůstat úplně světlé. Uchováváme v krabicích, proložené pečicím papírem, aby se neslepily.
Den pro školu může být opravdu zábavný! V databázi Dne pro školu je řada dobrovolníků, stačí je jen oslovit a připravit tak žákům nebo studentům skvělý den, ve kterém se dozví o zajímavých profesích a načerpají nové informace.