„Každý den jiný svět.“ Reportér, který už 20 let učí děti nebát se ptát

Když do třídy vstoupí David Pik, reportér TV Nova, nikdy přesně netuší, kam se společně s dětmi vydají. Jediné je jisté: bude to živé, autentické a pokaždé úplně jiné. Díky jeho energii, otevřenosti a příběhům z terénu nahlížejí žáci do světa televizního zpravodajství tak blízko, jak to jen jde. Během pár minut se z nich stávají malí novináři, kteří se nebojí ptát, zkoušet ani improvizovat. A možná v sobě díky dobrovolníkovi z programu Den pro školu objeví talent, o kterém doteď neměli tušení.

Jak jste se dostal k práci reportéra a co vás na ní baví nejvíc?

Práci reportéra dělám už téměř dvacet let a pořád mě baví. Díky tomu, jak pestrá a nevyzpytatelná tahle profese je, se cítím stále svěží a vyhnul se mi i syndrom vyhoření. Každý den začíná s pocitem, že vlastně nevím, co mě čeká, kam se podívám, koho potkám a jaký příběh budu vyprávět. Právě tahle rozmanitost, plná nečekaných situací a setkání, je pro mě na novinařině největší motivací.

Jak obvykle vypadají vaše přednášky v rámci programu Den pro školu? Co na nich děti nejvíc zajímá?

Já ty přednášky beru velmi intuitivně a často dopředu nevím, jak se hodina bude vyvíjet. Proto jsou, myslím, mé přednášky — i když jich mám za sebou opravdu hodně — stále zábavné. Jsou často spoluvytvářené dětmi a vystavěné na jejich dotazech. O práci povídám já a ukazuji žákům videoprojekce různých reportáží. Žáci se ptají a tím sami udávají směr přednášky. A pokaždé si mohou i sami vyzkoušet veškeré věci kolem natáčení, například práci ve studiu, živé vstupy a vše okolo. To jsou úplně nejživější a nejlepší momenty, do kterých se žáci s radostí zapojují. A pro mě je pak obohacující vidět záznamy jejich „novinářské“ práce, kterou si při našem Dni pro školu sami natáčejí..

Co vám příležitostná, nyní pravidelná, setkávání s žáky přináší a v čem vás osobně obohacují?

Naprosto mě naplňují, čerpám z nich energii. Pocit, který jsem si odnášel po téměř každém workshop, byla tak silná vnitřní radost, že jsem to chtěl častěji. I když mám za sebou tři workshopy nebo čtyři vyučovací hodiny, málokdy se cítím potom unavený. To se mi v jiné práci děje jen velmi výjimečně.

Jak reagují žáci na možnost vyzkoušet si práci reportéra? A myslíte, že by se některé děti hodily pro práci před kamerou?

Na to jsem částečně odpověděl v předchozím dotazu. Když dětem dám prostor, aby si samy vyzkoušely jednotlivé kroky novinářské práce, vždycky se rychle „chytnou“. Zkoušejí úplně všechno, od přípravy otázek až po živé vstupy před kamerou. Na některých školách jsou žáci opravdu mimořádně šikovní, zejména ti, kteří se nebojí mluvit nahlas a projevit vlastní kreativitu. Jakmile se mi podaří je na začátku trochu uvolnit, rozjedou se a práce jim jde skvěle od ruky. A ano, pár z nich by se po určitém čase a praxi před kamerou klidně mohlo objevit i v televizním zpravodajství. Potenciál tam rozhodně je.

Jaké konkrétní zkušenosti nebo příběhy z natáčení sdílíte s dětmi, aby si vaši práci dokázaly lépe představit?

Dětem nejraději přibližuji svou práci prostřednictvím skutečných příběhů z natáčení. Právě ty dokážou nejlépe ukázat, jak rozmanitá a někdy i nečekaná novinářská práce je. Během přednášek jim pouštím různé reportáže, které vznikaly v odlišných situacích a prostředích. Díky tomu si mohou velmi konkrétně představit, co všechno obnáší příprava, natáčení i samotný vstup před kamerou. Každá ukázka je jiná, což dává dětem možnost nahlédnout do různých světů, s nimiž jsem se při práci setkal.

Co vás motivuje zapojovat se do Dne pro školu? A vnímáte nějaký dopad vaší návštěvy na žáky nebo učitele?

Zapojení do Dne pro školu je pro mě vždy příjemným vybočením z každodenního pracovního rytmu. Nejvíc mě ale motivuje reakce dětí i učitelů, když vidím, jak se do aktivit pouští s nadšením a energií, je to pro mě nesmírně povzbuzující. Na několika školách se mi dokonce ozvali učitelé s tím, že žáci po mé návštěvě založili vlastní školní internetové noviny. Je úžasné vidět, že je přednáška dokáže inspirovat natolik, že si chtějí novinařinu zkusit „naostro“. A když se o mé návštěvě začne mluvit i na okolních školách, které mě pak samy oslovují, mám pocit, že to celé má smysl. A že svoji práci možná nedělám úplně špatně :-)

Jak se liší reakce a otázky žáků na různých školách? Stalo se během vašich vystoupení něco výjimečného či zábavného?

Každá škola je úplně jiná, ale jedno mají společné. Vždycky se skvěle bavíme. Dětské otázky mě často rozesmějí a téměř každou přednášku nakonec uzavřeme ukázkou reportáže Bába pod kořenem, kterou jsem před lety natočil. Nikdy by mě nenapadlo, jak neuvěřitelně rozšířená tahle reportáž je a jak dobře ji děti i učitelé znají.

Nejzvídavější bývají žáci čtvrtých až sedmých tříd, jsou otevření, bezelstní a nestydí se ptát. U starších dětí už je vidět trocha ostychu, ale i tak se dokážou skvěle zapojit. Velmi zajímavá byla i zkušenost na vysoké škole, kde mě studenti téměř „grilovali“ odbornými dotazy a připomínkami k práci. A musím zmínit také školu třetího věku, tamní aktivní senioři se zapojili s obrovským nadšením a byli skvělí. Každé setkání je tak úplně jiné, a právě v tom je ten program krásný.Ve Dni pro školu jste naším oblíbeným a vyhledávaným dobrovolníkem.

Co je vaším hlavním cílem, když dětem představujete práci reportéra? Co by si z vaší přednášky měly hlavně odnést?

Mám dva hlavní cíle. Tím prvním je povzbudit děti, aby se nebály mluvit před ostatními. Během aktivit, kdy si zkoušejí roli reportéra, se často sami překvapí, jak rychle z nich spadne ostych. Druhým cílem je ukázat jim, že ptát se má smysl. Kdo se nezeptá, nic nového nezjistí. A právě zvídavost je jedním ze základních pilířů novinářské práce, obzvlášť té televizní. Pokud si děti z přednášky odnesou odvahu mluvit a chuť hledat odpovědi, splnil jsem svůj úkol.

Co si z návštěv škol odnášíte vy osobně? Posunulo vás to nějak v profesním či osobním životě?

Z každé návštěvy školy si kromě skvělé atmosféry odnáším i nové poznatky. Baví mě sledovat, co dnes zajímá děti a teenagery, jak přemýšlejí a na co se ptají. Díky tomu se posouvám dál nejen pracovně, ale i osobně. Každé setkání je pro mě vlastně malou lekcí a součástí nekončícího celoživotního vzdělávání.